Jak dnes vzpomínáte na okamžiky spojené s podepsáním nové dealerské smlouvy s firmou Mercedes-Benz?
MK: S rozpolcenými pocity. Když zmizeli představitelé tehdejšího importu Mercedes-Benz pro Českou a Slovenskou republiku, bratři Helbigové (pozn. red.: podnikatelé, kteří byli nakonec odsouzeni za své podvodné jednání), mysleli jsme si, že je s námi konec. Nevěděli jsme, co se bude dít. Měli jsme u nich zaplacené vysoké zálohy na sedm zákaznických aut. A oni si peníze při svém útěku samozřejmě vzali s sebou.
Jak jste nastalou situaci řešili?
MK: Naštěstí se k tomu tenkrát společnost Daimler vyrábějící auta Mercedes-Benz postavila čelem. Z centrály sem vyslali svého člověka, který měl za úkol založit dceřinou firmu koncernu pro import a vybudovat novou dealerskou síť.
Nepožadovalo nové vedení také nové prodejce?
MK: Z původních dealerů jsme obstáli pouze tři. Zbytek sítě pak tvořili nováčci. Mně tenkrát hodně pomohlo, že díky tomu, že jsem vystudoval němčinu, jsem neutápěl sebe ani druhou stranu v nepřesných překladech. Diskuze mohla tím pádem být věcná, přesná a konstruktivní.
Změnilo se toho s novým importem hodně?
MK: Nově nastavená kritéria nebylo lehké splnit. Museli jsme se zavázat k velkým investicím, které se nám zdály vzhledem k prodejním číslům v té době nenávratné. Báli jsme se toho, ale oni nás tenkrát přesvědčili. Pozvali nás do Stuttgartu, vzali do zákulisí, poodhalili nám své plány a ukázali připravované modely. Nakonec nás zasypali emocemi a my jsme uvěřili, že to zvládneme. I když nové smlouvy byly drsné a my jsme s nimi nesouhlasili. Také nás ale nás nikdo nenutil je podepsat. Jenže my jsme věděli, že pokud chceme pokračovat, jinou možnost nemáme.
Podpisy nových smluv tehdy probíhaly při slavnostním ceremoniálu v Praze, že?
MK: Ano. A mě požádali, abych v rámci ceremonie pronesl projev za všechny dealery. Z toho jsem byl dost nesvůj. Bylo mi tehdy necelých 34 let. Ostatní v sále byli zkušenější a starší, navíc tam seděli i významní představitelé z koncernu. Projev mi tenkrát napsala Iveta.
IK: Celé to ale přineslo jednu zajímavost. Když se podíváte na úplný výpis z obchodního rejstříku firmy Mercedes-Benz Česká republika, zjistíte, že jejím prvním majitelem a jednatelem byl Milan Král.
Jak k tomu došlo?
IK: Po pádu Helbigů měl před sebou Mercedes-Benz téměř neřešitelný úkol. Založení firmy tehdy totiž trvalo minimálně půl roku, někdy i výrazně déle. A oni ji potřebovali nejlépe už včera. V tu chvíli jsem dostala nápad. Když manžel před třiceti lety firmu zakládal, založil rovnou dvě. Jednu se sídlem v Budějovicích a jednu se sídlem v Praze. Doufal, že alespoň jedna bude zapsaná včas. Nakonec je úřady zapsaly téměř zároveň, a ta pražská s názvem MANL zůstala téměř neaktivní. Právě na ni jsem si vzpomněla po úvodním jednání s budoucím ředitelem Mercedes-Benzu v ČR.
Takže od vás tuto firmu vlastně odkoupili, aby z ní udělali českou pobočku Mercedesu?
IK: Ano, pamatuji si to, jako by to bylo včera. Seděli jsme s manželem a panem Bräutigamem, který měl vést český import, na večeři v hotelu U Tří lvů. Poslouchala jsem, jak se spolu baví, vzpomněla si na tu volnou firmu a jen tak pronesla: „A co kdybys jim, Milane, prodal MANL?“
Manželé Královi na návštěvě ve Stuttgartu v roce 1994
Jaká byla jejich reakce?
IK: Pak nastal obrovský šrumec. Pan Bräutigam to nejdříve okamžitě zamítl. Ale pak začal přemýšlet, volat právníkům, které měl v Praze najaté, a všechno se dalo do pohybu. Já jsem strávila celou noc v kanceláři, odkud jsem faxovala potřebné dokumenty do Prahy. Právníci od Mercedesu se tehdy báli, aby na ně s odkupem naší firmy nevypadl nějaký kostlivec ze skříně. Po aféře kolem Helbigů už si další skandál nemohli dovolit. Každou transakci na MANLu tak prověřovali ze všech stran. Ale nakonec přišel souhlas ze všech stran a vyšlo to. V červnu 1995 se z MANLu stal Mercedes-Benz Bohemia s.r.o.
Kdybyste dnes, se znalostí všech překážek a výzev, které podnikání v prodeji automobilů představuje, stáli znovu před tímto momentem, usilovali byste stejně úporně o získání kontraktu?
MK: Dnes už bych na to, abych byl úporný, neměl. A kdyby mi bylo znovu třicet? Asi bych dělal stejné věci jako tenkrát, včetně těch povedených i těch hloupostí a chyb. Takže nakonec vlastně, ano, usiloval.
IK: Já vždycky usilovala o to, co chtěl Milan, takže bych určitě smlouvu s Mercedes-Benz zase chtěla. Ono každé podnikání s sebou nese nějaké útrapy, které ale často vidíte, jen když jste uvnitř. Navenek vypadá většinou všechno bezproblémově. Tak proč by auta měla být výjimkou.
Co je pro vás vlastně tím hnacím motorem právě při prodeji automobilů?
MK+IK: Ten pohled se samozřejmě vyvíjí. Prodejci aut ani autoservisy nikdy neměli velkou společenskou prestiž. V každém filmu je zobrazují jako podvodníky, co obírají chudáky zákazníky. Ale my to vidíme tak, že jsme tu pro lidi. Pro jejich potřeby, podnikání i sny. Ať už potřebují odvézt děti do školky, zavézt zboží do svého obchůdku, nebo spěchají v sanitce někomu na pomoc. Anebo si jen chtějí udělat radost.
Vždycky jsme chtěli být ve všem lepší než všichni ostatní, zkrátka jet v čele pelotonu. Někdy se nám to dařilo, jindy nás někdo předjel. Ale tohle je pořád náš cíl a asi i to, co nás žene dopředu.
V počátcích jsme to jen chtěli dokázat sobě i okolí, ale časem se z toho stala nezbytnost. Protože když si najednou uvědomíte, že máte přes 180 zaměstnanců, kteří vám věří a spoléhají se na to, že vy jim všem zvládnete poslat každý měsíc jejich mzdu a zajistit jim práci na ten další, je to obrovská odpovědnost. A najednou vás nežene vaše ctižádost a touha se někam dostat, ale zodpovědnost za druhé. A proto musíte, ale především chcete, jít pořád dál a výš. I když je to někdy už opravdu těžké.