Společnost Milan Král se již 30 let zabývá prodejem a servisem vozů Mercedes-Benz. Manželé Královi se stejně jako na začátku těší na každý den, kdy se setkají se svými zákazníky. Ty, stejně jako zaměstnanci, dle jejich slov tvoří součást jejich velké rodiny, o niž se s radostí starají. Jaké byly začátky jejich společné cesty?
Jak se vám podařilo získat licenci na prodej vozů Mercedes-Benz?
MK: Vlastně úplnou náhodou. Pravda je, že jsem toužil věnovat se něčemu, co by souviselo s auty. Vždycky mě to bavilo. První pokus ale nevyšel. Jenže náhoda tomu chtěla, že se zákazníkem našich solárií Ergoline se svou firmou stal bývalý hokejista Marián Bezák, s nímž jsem se znal už z dob, kdy jsem hrával hokej. Já jsem byl v době obchodního jednání zraněný po autonehodě, takže na něj jela Iveta.
IK: Marián Bezák se na manžela ptal, tak jsem vyprávěla, že ho láká prodávat auta, protože soláriím se dařilo a on hledal nějakou další aktivitu. Vůbec jsem netušila, že pan Bezák v té době pracuje jako generální ředitel importu Mercedes-Benz na Slovensku. Takže když mi položil otázku, jestli by tedy manžel nechtěl prodávat v Českých Budějovicích auta Mercedes, koukala jsem na něj, jako kdyby přiletěl z Marsu.
Takže vaše přání se vyplnilo.
MK: Když mi to žena volala, myslel jsem, že si dělá srandu. Po Mercedesu jsem vždycky toužil, ale netroufl jsem si na něj ani pomyslet. Připadal jsem si jako ve snu. A samozřejmě jsem to zastoupení pro jižní Čechy chtěl a také získal.
IK: Skočili jsme do všeho rovnýma nohama. Několik dnů po podpisu totiž začínal Mobil salon. To byla tehdy na začátku devadesátek velká událost s velkou účastí. A manžel se rozhodl, že tam prostě nesmíme chybět. I po všech uzávěrkách ještě zvládnul získat dobré místo, abychom se mohli na výstavě prezentovat. Auta nám tehdy půjčila firma Auto Helbig a jeden ze sporťáků dorazil nepojízdný. Na stánek jsme ho museli dotlačit. Ale to nám v tu chvíli bylo jedno.
Také se rozeběhl kolotoč se zakládáním autosalonu na Senovážném náměstí v Budějovicích a servisního místa. Zároveň jsme již tehdy ale hledali pozemek pro výstavbu nového dealerství a sháněli finance.
V prvním roce jste prodali čtyři vozy, v tom dalším už jich bylo 27. Pamatujete si na ty první?
MK: Majitel jedné tiskárny si koupil esko (tzv. mamuta) a dva bývalí důstojníci zase Mercedes 124 (dnešní éčko). Posledním kouskem bylo první céčko v jižních Čechách. Koupil ho na Silvestra jeden podnikatel ve stavebnictví. Jeho podmínkou ale bylo, že ho ještě ten den, tedy 31. 12. 1993, dokážeme přihlásit. Vyrazil jsem tedy vyzbrojený malými pozornostmi s vysokým obsahem alkoholu na policii, kde se tenkrát auta přihlašovala. Tamní osazenstvo v již rozverné náladě mi řeklo, že kvůli mně ty skříně už otvírat nebudou. Ledaže bych prý s nimi přinesené dárky otestoval. No, co jsem měl dělat, obětoval jsem se – zákazník je prostě zákazník.
První servis pro vozy Mercedes-Benz v Českých Budějovicích
A jaké pocity doprovázely váš nově rozběhnutý business?
MK: Na pocity nebyl čas. Jediný, který nás provázel neustále, byl ten, že nic nestíháme a že pořád jen něco doháníme. Tehdy jsme začali používat naši oblíbenou hlášku, že od pondělka do pátku držíme krok s konkurencí a o víkendech se snažíme získat náskok. Těžko říct, kdy se vlastně podařilo vše rozběhnout.
IK: Nejsem si jistá, že jsme si tehdy někdy řekli, že se to podařilo. Já osobně jsme měla hrozný strach, že si manžel naložil velké sousto a že to nezvládneme. Vůbec jsem si to nedokázala představit. Ale on, myslím, nikdy nepochyboval. Nebo to na něm aspoň nebylo vidět. A můj velký strach doprovázela také obrovská touha to dokázat.
Co pro vás bylo na počátku vůbec nejtěžší?
MK: Všechno se naučit. Pustili jsme se do něčeho, o čem jsme ani netušili, jak se to vlastně dělá. Já jsem totiž vystudoval pedagogickou fakultu a ekonomika nebo podnikání pro mě byly neznámé vody. Takže se u nás v té době zabydlel systém pokusy-omyl a občas se objevila i Cimrmanova teorie slepých uliček v praxi. Také jsme museli bojovat s předsudky vůči hvězdě na kapotě i s lidskou závistí. Po revoluci, a zejména po privatizaci, začali totiž politici prezentovat názor, že podnikatel znamená podvodník a zloděj, jejich poznávacím znamením byl tehdy Mercedes. To nám opravdu nepomohlo. Už tak jsme se potýkali s puncem auta s hvězdou na kapotě jako symbolem kolotočářů a šmelinářů. Ale byli jsme mladí a plní elánu. A sebevědomí aspoň mně nechybělo.
IK: V té době nám také chyběly finance. Dodnes si pamatuji, jak se budím hrůzou, že nám po dokončení prvního salonu bude chybět 150 000 Kč na doplacení stavební firmě.
Jaký okamžik vám ulpěl v paměti obzvláště pevně?
IK: Den před kolaudací prvního autosalonu a solárního studia na Senovážném náměstí jsme měli jet do Prahy na jednání. Ještě před odjezdem jsme chtěli zkontrolovat, jestli je vše připraveno na druhý den. A když jsme v pět hodin ráno odemkli dveře salonu, vyvalila se na nás voda. Všechno bylo vytopené, voda sahala do výšky asi 25 cm. Instalatéři někde něco špatně zapojili. To byl nepříjemný šok. Ale nějak jsme to všechno zvládli, druhý den dopoledne úspěšně zkolaudovali a odpoledne otevřeli podle plánu.
MK: Já si zase pamatuju na dohadování s architekty. Ti tenkrát chtěli, abychom odkryli místní stoku a udělali v autosalonu skleněnou podlahu. Nakonec na tom naštěstí netrvali.
A co si z tohoto období nesete dodnes?
MK: Vědomí, že zvládnout se dá všechno, když máte vedle sebe někoho, na koho se dá spolehnout.
IK: A že když dostanete příležitost, opravdu chcete, věříte a pořádně zaberete, dokážete se naučit a zvládnout neuvěřitelné věci.