Otevření nového salonu v Českých Budějovicích na počátku 90. let muselo přitahovat velikou pozornost. Jak se projevovala?
MK: Zvýšenou nehodovostí na Senovážném náměstí. Ale vážně. Mluvilo se o tom hodně. Stavba měla hodně příznivců a ještě více odpůrců. My jsme ale neměli čas tomu věnovat pozornost.
IK: Pamatuji si, že na policii přišla i stížnost, že slunce, které se odráží od skel autosalonu, oslepuje řidiče a chodce. A i dnes se při hledání nových zaměstnanců setkávám s lidmi, kteří si na otevření tehdejšího salonu pamatují, ačkoliv byli ještě děti. I Petra, naše výkonná ředitelka, mi nedávno vyprávěla, že se skoro bála i jít okolo.
Vybudovat takový salon vás muselo stát nezměrné úsilí. Jak se vám to vůbec tak rychle povedlo?
MK: Dneska bychom nezískali za těch necelých devět měsíců ani stavební povolení. Tenkrát jsme to museli celé vymyslet, zajistit si nájem pozemků, nechat prostory naprojektovat, schválit a postavit. A také jsme museli sehnat finance. Hlavně to schválení bylo hodně obtížné, protože budova stojí nad stokou. Prostory jsme si museli pronajmout od dvou institucí. Konstrukci jsme museli nechat navrhnout tak, aby šla stavba v případě nutnosti rozmontovat. Například kdyby bylo třeba zajistit přístup ke stoce.
IK: To téma je stále aktuální. Ale obávám se, že po těch letech už jsou všechny ty původně rozmontovatelné spoje definitivně spojené.
První autosalon Králových s vozy Mercedes-Benz na Senovážném náměstí
Existovaly už tehdy nějaké příručky, jak má salon vypadat? A bylo to náročné jim dostát?
MK: Ano, příruček bylo hodně. A v českém porevolučním prostředí z nich toho moc realizovat nešlo. Na druhou stranu ve srovnání se současností těch požadavků vlastně nebylo tolik. Navíc nám z Mercedesu docela vycházeli vstříc. Museli jsme víceméně dodržet jen vzhled fasády a loga. Dnes si takový vstřícný přístup neumíme vůbec představit. Vše se velmi zpřísnilo.
Představovalo pro vás otevření salonu nějaký důležitý milník, nebo jste to brali jako nutnost, kterou je potřeba překonat?
MK: Spadl nám sice jeden kámen ze srdce, ale byl to jen jeden mezikrok. Showroom nebyl cílem, ale jen první zastávkou. Museli jsme co nejrychleji otevřít provizorní servis a v hlavě jsme už řešili výstavbu opravdového dealerství.
IK: Byli jsme také hodně unavení. Den před kolaudací a otevřením jsme řešili, že celé prostory vytopila voda, a měli jsme co dělat, abychom dali vše do pořádku. Ráno byla kolaudace a po obědě slavnostní zahájení. Tenkrát nám to připadalo jako velká akce.
MK: To je pravda, přišlo hodně lidí, zafungovala zvědavost.
A rok poté už jste otevřeli první servisní středisko Mercedes-Benz.
MK: Ano, díky tomu jsme mohli začít nabízet komplexní služby. Tomu slovu komplexní se dneska ale musím smát. V tehdejších očích nám to tak ale připadalo.
IK: Otevřít servis bylo určitě mnohem těžší než autosalon. Tedy ne otevřít, ale provozovat. Naštěstí tehdy nebyl takový problém sehnat automechaniky. A pracovat s auty Mercedes bylo prestižní. Ale když jsme se chtěli odlišit od ostatních, museli jsme se toho hodně naučit. Naštěstí zavedené procesy a podpora z Mercedesu nám hodně pomohly. A hodně nám pomáhal i manželovo tatínek. Byl to velký pedant a praktik. A trávil v servisu obrovskou spoustu času.
Provázely začátky fungování servisu i nějaké úsměvné příhody?
MK: Zákazník přijel na první výměnu oleje s vozem nové třídy C. Tehdy jsme měli nařízeno, že se má olej odsávat, ne vypouštět. Mechanik však nezkontroloval množství odsátého oleje a doplnil dávku nového. Takže oleje bylo moc a po nastartování už se rozběhl obrovský malér. Báli jsme se, že bude potřeba vyměnit celý motor, ale naštěstí stačilo nahradit ventily.
IK: A ten zákazník nám zůstal věrný. Dnes už se tomu smějeme.