Když jste se v roce 2001 poprvé setkal s golfem přímo jako hráč, napadlo vás už tehdy, že se tento sport stane vaší novou životní vášní?
Když jsem poprvé vkročil na golfové hřiště, a to ještě ne jako hráč, nadchlo mě to. A věděl jsem, že jde o něco, co musím zkusit a co mě bude bavit. Golf jsem tehdy nevnímal čistě jako sport a nevnímám ho tak ani dnes. Pro mě představuje životní styl, filozofii a přístup k životu i k sobě samému. Je to prostě jen o vás. Nemáte se na koho vymluvit, když něco zkazíte. Obrovským bonusem navíc je pro mě to, že při skvělé hře navíc ujdu deset kilometrů, jsem na čerstvém vzduchu a vybírám si prostředí. A to včetně lidí, s kterými to všechno sdílím. Jak řekl Will Smith v mém oblíbeném filmu Bagger Vance: Hledáš svůj švih a vlastní prostor.
Máte oblíbená golfová hřiště, na která se rád vracíte?
Mám. Prošel jsem jich ve světě dost a mám co hodnotit. Je to jako se s auty nebo se ženami. Každému se líbí jiný typ, jiný vzhled, jiný charakter. Celá řada úžasných hřišť mi zůstane navždy v paměti. Začínal jsem na hřišti v Hluboké nad Vltavou a dělá mi radost, jak se hřiště za poslední roky proměnilo. Nikdy nezapomenu na Shadow Creek v Las Vegas nebo Old Course v St. Andrews. Ale přesto se vracím jen na jedno místo: Do jižní Afriky.
Afrika vás doslova okouzlila, že?
Tamější hřiště ve spojení s klimatem, lidmi, přírodou, jídlem a vínem jsou pro mě nejvíc. Poprvé jsem Jihoafrickou republiku navštívil v roce 2002. Šlo o dvoutýdenní golfový výlet, který pro naši skupinu zajistil Mercedes-Benz v JAR. Zažil jsem tedy hned napoprvé to nejlepší z možného. I když jsem od té doby navštívil mnoho jiných a nádherných destinací po celém světě, v mém srovnání vždy Afrika vyhrála. Fancourt a The Links zůstanou mými favority už asi navždy.
Dnes se Milan Král věnuje především golfu
Golf naplňuje vaše dny hlavně od té doby, kdy jste v roce 2004 jste učinil rozhodnutí stáhnout se z vedení firmy. Co vás k tomu vedlo?
MK: To vlastně nebylo jedno rozhodnutí. Přišlo to tak nějak postupně a vlastně ani přesně nevím, co byl ten hlavní důvod. V paměti mám jen příhodu, kdy jsem z profesního hlediska moc nezvládl jedno jednání se „složitým“ zákazníkem a vyhodil jsem ho z kanceláře. A tehdejší vedoucí servisu mi řekl: „Pane Králi, nebylo by lepší, kdybyste sem už radši nechodil? Ušetříte si zdraví a my zákazníky.“ A postupem času jsem zjišťoval, že to beze mě jde daleko lépe. Dost se mi ulevilo.
IK: Manžel tehdy začínal mít i zdravotní problémy. Byl opravdu hodně přetažený a unavený. Jednou jsme měli složité jednání s velkým zákazníkem nákladních vozů. Asi po hodinové diskuzi se omluvil, že musí na toaletu. My jsme čekali, až se vrátí. Když už se mi zdálo, že se nevrací poněkud dlouho, zavolala jsem mu, co se děje. Byl opravdu udivený, proč ho sháním, a sdělil mi, že je na cestě na golf. Zavolal mu totiž kamarád, jestli by si nejel zahrát. On si v tu chvíli vůbec neuvědomil, že na něj v jednačce čeká pět lidí, a nadšeně vyrazil na hřiště. To byla asi ta poslední kapka.
Nebál jste se, že s vaším odchodem firma dřív či později skončí?
Otěže po mně převzala manželka. Nebýt jí, nebylo by nic z toho možné. Ale ani mě nenapadlo, že by měla firma skončit. Pokud znáte moji manželku, tak víte, že se ukázalo, že jsem udělal správné rozhodnutí. Uvolnil jsem prostor pro systematičtější a kvalitnější vedení. A Iveta tuto situaci zvládla zkrátka bravurně.
A zastesklo se vám někdy?
Pokud ano, tak už si to nepamatuji, anebo jsem to rychle vytěsnil. Mám tu firmu pořád hrozně rád. Za ty roky ohromně vyrostla. Co mě hrozně mrzí, tak je to, že už bohužel dobře neznám všechny lidi osobně, tak jako to bývalo dřív. Vždycky rád vidím ty, s kterými jsme začínali, a rád si s nimi zavzpomínám. Ale vrátit se už nechci a ani nemůžu. Podnikání dnes a v devadesátkách se nedá srovnat. Mně vyhovoval vzorec malé firmy, improvizace, intuitivního rozhodování a přehledu. Vždycky jsem měl obchodního ducha a dobrý nos na lidi a příležitosti. Ale dnes už je to všechno úplně jiná liga.